Co se vám nejvíc líbilo?

Když jsme se našich dětí ptali na konci tábora: "Co se vám nejvíc líbilo?", pokaždé odpověděly stejně: "Bobřík odvahy!" Děti mají mezi sebou jako každá společnost určitou hierarchii, která vzniká během tábora a mění se v průběhu tábora. Silní hoši chtějí být vepředu, slabší a malí běhají za nimi a sledují, jak se ti holedbánci předvádí. Tak to prostě je. Tak třeba malý Jirka, občas ho někdo předběhne ve frontě na oběd. Ovšem jediná noc, může všechno změnit. 

Foto:Sára Procházková 2015 noc ve Skokách.Bobřík odvahy je dobrovolná zkouška a to, že se našim dětem líbí, snad hovoří o tom, že ji děláme správně. Je to logisticky nejnáročnější večer, jak pro ty co opustí tábor, tak i pro ty, co v táboře zůstanou. Oddíl se v podvečer vydá do nedalekých Skoků. Skoky je pusté, mystické místo s kostelem, bývalou budovou hospody a hřbitovem. Vše ostatní je už jen na zažloutlých fotkách. Jeho historie je i historií minulého století. Po vystěhování původního německého obyvatelstva a výstavbou Žlutické přehrady pod Skoky (1968), byla od už opuštěné vsi přehradou odříznuta cesta. Poslední obyvatelka, paní hostinská se odmítala odtud odstěhovat, protože na zdejším hřbitově odpočívá její dcera a tu nechce opustit. Jak to dopadlo s dcerou a se Skoky není obsahem tohoto článečku, ale rozhodně doporučuji k prostudování. No, a do těchto kulis se vydávají naše oddíly splnit zkoušku odvahy. Zbabělosti a fantazie. Rodičové nebojte se, místo je to s podvečerem vlídné, klidné a bezpečné. A protože děti tu dnešní noc přespí pod širákem u ohně, vezeme jim lehátka a spacáky a jídlo a čaj a dříví na oheň. Fotografie dětí nad článkem je situace, kdy se děti upeleší na svém, jedno vedle druhého a těší se, že dnešní noc bude jiná než ostatní. A mají pravdu. Je krásný podvečer, lze tušit miliony hvězd a naprosté ticho.Děti už po pěší cestě na horu na Skoky švitoří, kdo půjde na zkoušku a kdo ne. A kdo rozhodně ne. A kdo určitě ano. S večerem se usadí u ohně. Jsou zde samy se svými oddílovými vedoucími, a jak tma přichází, odchází odvaha. Oheň praská, kulisy se mění a támhle někdo jde. Nejde. Ale vypadalo to tak. Hm. (Není účelem tohohle večera děti vystrašit. Naopak. Přesvědčit je, že to zvládnou). Je tma. Obloha plná hvězd. Ticho. V dálce na cestě svítí svíčka. Malá. Vypadá to strašně daleko. Nad cestou kolem kostela se naklání stromy a něco si šustivě povídají. Vedoucí vylosuje první jméno. Zdeněk. Zdeněk je tak trochu silný hoch. Silný v řeči, činy slabší, ale rozhodně sympaťák. Všichni se ně něj podívají. "Jdu, jo pudu." Zdeněk si vezme baterku a rychle odkráčí do tmy. U ohně vzrušená debata, často na téma: "A můžeme jít dva?" Najednou je Zdeněk nečekaně zpátky se slovy: "Mně zhasla baterka, fakt!" Losujeme. Maruška. Maruška je malá holka, copatá. Vykulí oči, vezme baterku a zmizí ve tmě. Dojde k první svíčce. V dálce svítí další a za ní třetí svíčka. Stoupá od kostela nahoru a zahýbá pod starými stromy u křížku doprava ke hřbitovu. Od svíčky ke svíčce. Už je u hřbitova. Zídka kolem brání pohledu, ale v bráně hřbitova vidí celou plochu s mnoha svíčkami. Hřbitov je travnatý, hroby s německými jmény sedláků, na některých jsou fotografie lidí před sto lety. Je ticho a zbývá už jen pár metrů pod dominantní dřevěný kříž uprostřed. Podepsat se na ohořelý list papíru. Fuj a je to za mnou. Zpátky je to možná snad i těžší než tam ale už vidí oheň a své kamarády kolem něj."Kde jsi byla tak dlouho?" ptají se děti.No, ten večer to zvládne i Jirka. Zkouška je dobrovolná, takže po losování jména se asi polovina oddílu nevydá na cestu k hřbitovu. Řeknou: "Nejdu!" Nikdo se jim nesměje, není tu nic k smíchu. Ale druhý den Jirku ve frontě nikdo nepředběhne. Hierarchie oddílu se pohne. Protože na ohořelém papíru na nástěnce některá jména chybí. A nedá se na to cokoli říct.V průběhu tábora už se moc o tomto večeru moc nemluví. Ale přesto většina dětí na konci tábora odpoví na otázku "Co se ti nejvíc líbilo?" , právě tento večer, Bobřík odvahy. Asi se rády bojí. Některé spí poprvé pod širákem a to má svoje kouzlo, je to poprvé. Ráno je teplé, vše špatné je pryč, jdou se podívat znovu na hřbitov a pak vesele šlapají do tábora. Maruška ani ostatní děti neví, že za zdí hřbitova, na stráni sedím, se svým hospodářem Jarisem a vše pozorujeme. Neví, že máme telefony, vysílačky, baterky a že je hlídáme. Neví, že si posíláme sms s vedoucími u ohně. A neví, že na každé dítě, které přichází do brány hřbitova, jsme pyšní. Že mu držíme palce a že si říkáme" Jdi, neboj se!" Je to krásná noc. Naše děti nestrašíme, jakkoli. Proč taky. :-) 

To se nesmí!

Karel Pazderka, vedoucí tábora OdSkok na Střelu