Tak tu máme zimu

Tak tu máme zimu. A sníh. Pořád jsme to chtěli a je to tu. Období vegetačního klidu. Co asi ten pstruh v zatáčce řeky Střely u tábora? Co asi jí?  Moucha nikde. Ani komára. Je tam ticho a klid. Určitě tam nikdo nechodí. Kdo taky. A co rak? A volavka? A medvěd? Všichni spí. A padá sníh.

Kdyby mě tam tak někdo odvezl, na hodinku. Projít se ze Skoků dolů. To by byla asi šupajda do rokle. Ale na saních by to třeba šlo. Z kopečka dolů. Míval jsem koně a jezdil s ním i v zimě kruté, zasněžené po lesích. Kouřilo se z něj jak se ohřál. Byl jak kamna. Seděl jsem na kamnech. Občas se mu zalepila kopyta sněhem, jak šel tak se mu sníh nalepil na kopyta, velké hroudy a on se zvětšil. Vyrostl. Tolik se mu sněhu nalepilo na kopyta, že jsem byl o půl metru výše, on šel tak klinklavě a musel jsem seskakovat dolů po zádech abych mu ta kopyta nožem sněhu zbavil. Nejhorší bylo (kůň má čtyři nohy) když se vám ten sníh koni přilepil jen na tři kopyta. To se jede nahoru dolu, nahoru dolů. A nebo jenom dvě zadní. To pak jedete po rovině z kopce. No. Pěkné to bylo s koněm.

Tak tu máme zimu, koně nemám, přejedenej sem, je po Vánocích. A tak se těšim na duben! A na květen...na jaro!

Karel Pazderka